Bezchybný servis

Autor: Miroslav Šindelář

Doslova bezchybné zabezpečení výcviku připravili v nedávných dnech pro belgické vojáky příslušníci Střediska obsluhy výcvikového zařízení Hradiště.

Právě vojáci a občanští zaměstnanci tohoto střediska byli pověřeni zabezpečením čtrnáctidenního cvičení jednotek 7. mechanizované brigády Ozbrojených sil Belgie, které v těchto dnech končí. Asi 1800 belgických vojáků se s více než šesti sty kusy techniky, včetně bitevních vrtulníků, vrací po skončení úspěšného cvičení ve výcvikovém prostoru v Doupovských horách domů.

Nemalým podílem přispěly ke zdárnému průběhu příslušníci střediska s velitelstvím v Radošově. „Hlavní rozdíl mezi zabezpečením cvičení například naší 4. brigády a Belgičany byl v tom, že zahraniční vojáci u nás cvičili po dlouhé době v takovém rozsahu s velikým počtem lidí a mnoha kusy techniky. Naším největším nepřítelem, se kterým jsme svedli vyčerpávající bitvu, byly přívaly sněhu. Sníh jsme museli odstranit z komunikací do příjezdu prvních cvičících jednotek. Doslova se probít závějemi mnohdy dosahujících výšky dospělého chlapa, když jsme připravovali odstavné plochy, ubytování a střelnice,“ uvedl zástupce velitele hradišťského střediska major Martin Bubela.

Přiznal, že jeho lidem výrazně pomohla technika rakovnického ženijního praporu. Navíc proti požadavkům se podařilo i zabezpečit ubytování pro 43 vojenských policistů, kteří doprovázeli kolony belgických vojáků směřujících do Doupova.

Belgičané využili v průběhu svého cvičení celý výcvikový prostor v Doupovských horách, včetně učebně výcvikových zařízení a zázemí, které jim Češi nabídli.

Na největší součinnostní střelnici ve střední Evropě - na Žďáru, která má na délku dvanáct a na šířku až čtyři kilometry se uskutečnily střelby z bitevních vrtulníků A-09 BA , kolových obrněných transportérů Piranha III s kulomety 12,7 mm, protitankových řízených střel Milan a 120 mm minometů.

Velitel této střelnice praporčík Ladislav Kubeček prozradil, že oproti cvičení našich vojáků zde museli použít asi dvojnásobné množství terčů. Poprvé se zde také střílelo na termoterče. Potvrdil, že bez buldozeru, který pomáhal vyvézt terče na pojezdové dráhy by práce na přípravě byly mnohem složitější.

Situace na ostatních střelnicích byla obdobná. Bylo nutné vyčistit mnoho kilometrů pojezdových drah, a to ručně. Podle požadavků cvičících vojáků se nově upravovaly také ochranné valy, protože bezpečnost je při každém cvičení a střelbách na prvním místě.

Na Turči, kde se nacházelo nejen hlavní velitelství cvičících Belgičanů, ale také přistávací plocha pro vrtulníky a především zde bylo ubytováno v domech i pod stany více než sto vojáků, si museli podřízení občanského zaměstnance Emila Blahoviče také poradit hlavně se sněhem.

„Zahraniční vojáky jsme ubytovali i na Sedleci, tam jich bylo dalších stosedmdesát,“ řekl Emil Blahovič a pokračoval: „Museli jsme vystěhovat některé pokoje a vytvořit z nich kanceláře. Tak jednoduché jako na nově opravené škole to nebylo všude, ale poradili jsme si.“

Zbytek Belgičanů využil další ubytovací kapacity tohoto výcvikového prostoru a ti, kteří se nevešli na ubytovny, odpočívali ve stanech. Samozřejmě i pro ně bylo třeba upravit plochu.

„S průběhem cvičení jsme spokojeni a navíc vojákům mimořádně přálo počasí," pochvaloval si velitel belgické brigády plukovník Jean Paul Deconinck. Na adresu českých hostitelů uvedl: „Nepochybuji o tom, že zabezpečit výcvik v tomto hornatém prostoru v nelehkých klimatických podmínkách nebyla jednoduchá záležitost. Naše uznání patří i dalším složkám české armády.“