„Ukradli mi kolo, tak jsem začal běhat,“ říká protiletadlovec s nejvyšší vytrvalostí

Autor: kapitánka Jana Samcová, tisková a informační důstojnice 25. protiletadlové raketové brigády

Před pár dny se rotmistr Radek Kulhánek zúčastnil jednoho z nejprestižnějších maratonských závodů ve střední Evropě Volkswagen Maratonu Praha. Z rekordního počtu devíti a půl tisíce závodníků se probojoval mezi desetinu nejlepších. A jeho tréninková strategie? Běhá prostě jen tak pro radost.

Rotmistr Radek Kulhánek slouží jako technik skupiny komunikačních a informačních systémů na štábu 252. protiletadlového raketového oddílu ve Strakonicích. Když jsem se dozvěděla o jeho výborném umístění na pražském maratonu, říkala jsem si: Ten určitě pochází z rodiny závodníků a běžecké tretry mu obouvali už v kolébce. Jak mě ale překvapil! A to hned první odpovědí na moji otázku.

Jak dlouho se věnujete této královské atletické disciplíně?

Začal jsem zhruba před čtyřmi roky, když mi ukradli kolo. Řekl jsem si: Než si pořídím nové, budu víc běhat. A pak mě napadlo, že bych mohl zkusit maraton. První závod mě skutečně chytl. Skvělá atmosféra. Rozhodl jsem se, že to zkusím i příští rok. Měl jsem víc natrénováno, ale po nehodě na kole jsem měl problémy s kolenem. Měl jsem lepší čas, ale vím, že jsem mohl zaběhnout ještě lépe. A tak jsem to zkusil potřetí. V té době jsem rekonstruoval dům, neměl jsem tedy tolik času na přípravu. Letos jsem se zúčastnil počtvrté. A opět vylepšení osobáku, tentokrát 3:33:04.

Jakým způsobem se připravujete? Představuji si náročné tréninky...

Chodím běhat takzvaně na pocit, zhruba dvakrát až třikrát týdně. Kamarádi si měří tepy, vedou si tréninkový deníček. Já chodím běhat pro radost. Nechodím na stadion, neměřím si kolečka. Když mě to baví, dám dvacet kilometrů, když ne, dám jenom deset.

Délka maratonu je 42 km a 195 m, o čem přemýšlíte během takové "štreky"?

Do dvaceti kilometrů se to dá uběhnout v pohodě aniž by člověka něco bolelo. Od 25. kilometru cítím každý sval a od 35. už je to jen v hlavě. A nad čím přemýšlím? Nevzdat to, dokončit závod a zasloužit si tu medaili.

Položím vám klasickou otázku, jak se vám běželo na letošním pražském maratonu? Účastnil jste se počtvrté v řadě.

Běželo se mi dobře. Běžel jsem s kamarádem z Vyškova, pro kterého to byla první zkušenost. Ze začátku mě honil, abych běžel rychleji. Ale já jsem už věděl, do čeho jdu, takže jsem se držel na uzdě. Chvílemi jsme povídali, takže jsem myslel i na něco jiného než přímo na maraton. Kolem 25. kilometru jsem ještě cítil, že mohu natáhnout krok. Po 37. kilometru už to ale nešlo. (smích)

A vaše bezprostřední pocity po doběhnutí do cíle?

Veliká úleva. Šel jsem se pozdravit se známými. Potřásli mi rukou, pogratulovali, ale hned mi taky vynadali, že jsem jim předběhl štafetu, kterou běželi jejich známí. (smích)

Zmínil jste se, že pražský maraton vás nadchnul zejména svoji atmosférou. Můžete ji blíže popsat?

Je to opravdu skvělá atmosféra, která pohltí každého. Kolem vás je spousta lidí zapálených pro sport. Start účastníků doprovázejí tóny ze symfonické básně Vltava od Bedřicha Smetany. Diváci, kteří stojí kolem trasy, vám tleskají, povzbuzují vás za hlasitého doprovodu řehtaček. Ta podpora hodně pomáhá. Běžet někde v lese by rozhodně nebylo takové. A těsně před cílem, i když je člověk mrtvý, vás právě ta atmosféra donutí zvednout hlavu a doběhnout do cíle.

Co děláte ve volném čase, když zrovna neběháte?

Nejvíc času mi zabere rodina a starost o dům. Rád také jezdím na kole. V létě jezdím na kole, v zimě běhám.

Co vaši blízcí, podporují vás ve vašem koníčku? Dovolím si zavtipkovat, co manželka, nevyčítá vám nic?

Naopak. Tento zatím poslední maraton je tak trochu její zásluha. Doma mi udělala výstavku ze tří medailí, které jsem získal na uplynulých ročnících, a zatloukla i čtvrtý hřebíček se slovy: „To máš na další, musíš ještě jednou.“