„Ještě se dá“

Autor: kapitán Jan Šulc, Generální štáb AČR

Síly podpory jsou nyní v druhém roku pravidelného tříletého výcvikového cyklu a po loňské přípravě jednotlivce proto přichází v rámci vyvedení jednotek do vojenských výcvikových prostorů na řadu výcvik čet.

O tom, jak si s náročným úkolem v praxi poradí vojáci z převážně stacionárních armádních zařízení, se přijel osobně přesvědčit i náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Vlastimil Picek.

Velitel sil podpory brigádní generál Jaroslav Kocián, který generála Picka v úterý 11. května 2010 ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice očekával, nejprve stručně představil námět cvičení organizovaného jako dvoudenní pěší patrola na střední vzdálenost v simulovaném prostředí zahraniční operace. Zdůraznil přitom, že: „Ačkoliv naše síly obvykle nevysílají do misí celé organické jednotky, ale spíše jen doplňujeme jednotlivými odborníky štáby kontingentů, nemůžeme ve výcviku zůstat pozadu.“ Poté se již více věnoval vlastní koncepci probíhajícího cvičení: „Je to naše iniciativa, kdy postupným soustředěním výcviku pro všechny jednotky sil podpory do jednoho termínu a prostoru nejen šetříme finanční prostředky, ale také můžeme připravit jednotlivá zaměstnání v rozsahu a kvalitě, jaké by naše útvary a zařízení samostatně nemohly dosáhnout.“

Na postupně najíždějící jednotky jednotlivých logistických základen v prostoru čekala náročná trasa dlouhá přibližně 26 kilometrů a na ní rozmístněná pracoviště střelecké, zdravotní, ženijní či speciální tělesné přípravy. Na trase bylo vždy přibližně 240 cvičících - 120 z nich absolvovali právě druhý den výcviku a 120 dalších procházelo jeho první etapou.

Hned po příjezdu si vojáci převzali samopaly, na záda nasadili plné polní s výbavou, jídlem a vodou na dva dny a vyrazili pod taktickým námětem na trasu kopcovitým šumavským terénem vstříc úkolům a noclehu ve vlastnoručně zbudovaném polním stanovém táboře.

Generál Picek v rámci své návštěvy hodnotil výkony cvičících během střelecké přípravy z pistole a samopalu, seznámil se s činností na pracovišti zdravotní přípravy při imitované pomoci posádce vozidla zasaženého protitankovou střelou, viděl i přípravu a překonání vodní překážky jednotkou na nafukovacích raftech a na vlastní kůži si prošel ukázkovou dráhu seznamující cvičící s nebezpečím improvizovaných výbušných nástrah v terénu.

Právě k výše zmiňovanému výcviku na raftech, který byl na samém závěru trasy dvoudenního pochodu, přivedl během návštěvy generála Picka svou jednotku major Zdeněk Rada, velitel zásobovacího střediska Dobronín. Než si vojáci nafoukli čluny, byla příležitost i ke krátkým rozhovorům. Především pak k otázkám směřujícím na zvládnutí náročného cvičení. Tak například se generál Picek od majora Rady dozvěděl, že jednotka měla na spánek rušený imitovanými přepady tábora řádově jen pět a půl hodiny.

Přesto na vojácích nebyla únava příliš znát a asi nejlépe to s úsměvem na tváři shrnula slovy: „Ještě se dá...“ velitelka zásobovacího družstva podpraporčice Ilona Bubeníková. A výkon to byl opravdu dobrý, protože při hodnocení bylo nutné vzít v úvahu kromě náročnosti trasy a úkolů i vyšší věkový průměr vojáků sloužících u stacionárních základen, jejich starší vybavení či vyšší počet žen v jednotkách oproti běžným bojovým útvarům.

Generál Picek tak mohl před odjezdem poděkovat generálu Kociánovi za ukázku dobře připraveného zaměstnání, pogratulovat mu k výkonům jeho jednotek a popřát mu mnoho zdaru do vlastního výcviku, neboť i generál Kocián se vzápětí po těchto ukázkách osobně připojil k jednotce svého velitelství na trase pochodu.