7. mechanizovaná brigáda: Staví Afghánistán na nohy, přesto se o ní mnoho neví

Autor: (oha)

Čtvrtá, rychlého nasazení, a sedmá, mechanizovaná. Dvě elitní vševojskové brigády, bez kterých by se česká mise v Afghánistánu neobešla. Přesto se o té druhé moc často nemluví. „Možná je to tím, že nás dodnes vnímají jen jako mladšího bratra. A přitom toho staršího už dorůstáme,“ říká plukovník Ivo Střecha, velitel 7. mechanizované brigády.

Žatecká 4. brigáda rychlého nasazení a hranická 7. mechanizovaná brigáda jsou v české armádě jedinými vševojskovými svazky. Mají víceméně stejné úkoly – kromě obrany republiky v rámci koaličních vztahů a řešení nenadálých krizových situací doma, je to také plnění úkolů v zahraničních operacích. Od druhé poloviny roku 2008 se vojáci obou brigád ob rok střídají v Afghánistánu, kde tvoří jádro kontingentů českého provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar.

Brigády se příliš neliší ani podřízenými útvary – obě mají dva mechanizované prapory (byť žatecká právě přezbrojuje na kolové obrněné transportéry Pandur a hranická jezdí na pásových bojových vozidlech pěchoty) a lehký motorizovaný prapor. Jediný rozdíl se skrývá v tom, co už napovídají jejich názvy – zatímco 4. brigáda rychlého nasazení disponuje výsadkovým mechanizovaným praporem, 7. mechanizovaná – tankovým.

Útvar v Přáslavicích je jediným tankovým praporem české armády. Jednu dobu se dokonce v některých médiích spekulovalo o jeho možném zrušení. Co si o tom myslíte?

Odstranění jakékoliv schopnosti armády musí vždy předcházet komplexnější analýza toho, co máme a čeho chceme dosáhnout. Myslím, že zrušením tankového vojska by naše armáda rezignovala na schopnost podílet se na obraně České republiky jinak než podpůrnou rolí. Navíc bychom podle mého přestali být rovnocenným partnerem pro naše koaliční kolegy v kategorii zemí se srovnatelným počtem obyvatel a velikostí armády.

Tank ve válce vždy představoval zásadní nástroj a domnívám se, že ani v blízké budoucnosti se na tom nic nezmění. Navíc – a o tom se nemluví – přáslavický prapor není jediným útvarem v rámci české armády, který tanky disponuje.

Jaké jsou v současnosti úkoly tankového praporu?

Jeho základním posláním je obrana České republiky a k tomu je také připravován. To ale samozřejmě není to jediné. Tak, jako ostatní vojenské útvary, plní i on úkoly v zahraničí – jeho příslušníci už byli nasazeni například v Iráku a chystají se do Afghánistánu.

4. brigáda rychlého nasazení a 7. mechanizovaná brigáda se ob rok střídají v misi ISAF v Afghánistánu. Proč jsou to právě tyto dva svazky, které tvoří jádra kontingentů?

Je to právě tím, že se jedná o vševojskové brigády – tedy uskupení, která v sobě zahrnují všechny základní vojenské odbornosti, díky nimž jsou schopné samostatně působit ve všech druzích boje a mají schopnost přijímat a řídit i ostatní podpůrné prvky.

Podle úkolů se pak při nasazení v zahraničí kontingenty už jen doplňují specifickými útvary, které brigáda v přímé podřízenosti nemá – například vojenskými policisty, zpravodajci, specialisty na výbušná zařízení (tzv. EOD – Explosive Ordnance Disposal) a podobně.

Letos chod provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru zajišťují vojáci ze „sedmičky“, příští rok do Afghánistánu vyjede 4. brigáda. Civilní experti nicméně rotují po roce. Nebylo by lepší, aby i čeští vojáci jezdili do mise ISAF na dvanáct měsíců?

Na jednu stranu je šest měsíců relativně krátká doba pro navázání nezbytných kontaktů a pochopení toho, co se v zemi děje. Na stranu druhou ale bezpečnostní situace v zemi není ideální a podmínky, ve kterých tam čeští vojáci žijí, nejsou příliš komfortní – nehledě na každodenní stres.

V roce 2008 jste velel prvnímu kontingentu AČR provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru. Jak na tu misi vzpomínáte?

Byla to zkušenost k nezaplacení a nikdy na to nezapomenu. Rozhodně to ale nebylo jednoduché – především proto, že se jednalo o úplně nový formát mise, unikátní spoluprací dvou resortů, obrany a zahraničních věcí. A nikdo moc nevěděl, jak to bude fungovat. Když se na naše působení dívám zpětně, myslím, že přes těžkosti – bohužel jsme přišli o jednoho vojáka a druhý byl těžce zraněn – se nemáme za co stydět. Podařilo se nám zapsat se do povědomí místních, navázat důležité kontakty s Afghánci i představiteli nejrůznějších mezinárodních organizací, které tam působí, rozvinout spolupráci s Američany a v neposlední řadě nastartovat rekonstrukční rozvojový projekt.

Co pro vás tehdy bylo nejtěžší?

Kontingent, kterému jsem velel, byl postavený převážně na příslušnících 102. průzkumného praporu, které jsem skoro neznal. Ti sice zkušenost z působení v PRT měli, nicméně se ukázalo, že to pro ně nepředstavuje žádnou zvláštní výhodu – působili totiž na jiném místě, s odlišnou bezpečnostní situací, s jiným koaličním partnerem a jiným vybavením.

V Lógaru se museli sžít s Američany a naučit se ovládat vojenskou techniku, kterou neznali. Dodnes ale právě na spolupráci s americkými vojáky rád vzpomínám. Příslušníci 82. výsadkové divize nám věnovali nadstandardní péči už během přípravy v republice a podporovali nás i v Afghánistánu. Spojené státy nám zapůjčily například vozidla Humvee se zabudovaným českým zbraňovým systémem, poskytly nám spojovací prostředky, ubytování a stravu. Navíc jsme mohli využívat i veškerý servis na základně.

A co je asi nejdůležitější, člověk se na ně, jako kolegy, mohl spolehnout. V Afghánistánu bohužel poměrně těžko hledáte spojence. A oni byli těmi, kterým člověk mohl věřit, a když potřeboval pomoci, pomohli.

Čeští vojáci vůbec poprvé v historii vojenských misí spolupracují v provinčním rekonstrukčním týmu s civilními experty. Jaké to pro vás, jako vojáka, bylo?

V tomto směru jsem měl obrovské štěstí. Vedoucí civilní části, Vašek Pecha, je extrémně vzdělaný, komunikativní člověk s obrovskými zkušenostmi z humanitárních typů operací a s velkou znalostí místních podmínek. Spolupracovat s ním pro mě bylo druhou vysokou školou. Já věřil jemu a jeho schopnostem v oblasti rekonstrukce a rozvoje, on respektoval naše úkoly a omezení v oblasti bezpečnosti. Byli jsme partnery se společným cílem. A skvělý byl i celý jeho tým.

Na mně nicméně ležela od začátku odpovědnost rozhodnout, jaký prostor rozvoji rekonstrukčního procesu věnuji. Stály tu totiž proti sobě dva zásadní faktory - poměrně špatná bezpečnostní situace v oblasti a naproti tomu velká očekávání místních obyvatel. Tehdy jsem cítil, že potřebujeme Afghánce dostat na svoji stranu a musíme jim tedy v co možná nejkratší době ukázat, že něco umíme.

Jak se na vás místní lidé dívali?

Na jednu stranu byli vstřícní – což vychází trochu z jejich naturelu – na druhou stranu občas rezervovaní. Věděli, že Česká republika nemá na projekty tolik peněz jako USA a obávali se, že jim naše peníze nebudou stačit. Ale obecně jsme byli vítaní velice dobře.

5. a 6. kontingent provinčního rekonstrukčního týmu tvoří letos vojáci 7. mechanizované brigády. Podělil jste se s nimi o své zkušenosti?

Od doby, kdy jsem v Lógaru působil já, se mnohé změnilo, takže kontingenty spíš čerpaly ze zkušeností vojáků 4. brigády rychlého nasazení, kteří byli v Afghánistánu vloni. Moji vojáci jsou mladí kluci, kteří nastoupili do armády před čtyřmi - pěti lety. Jsou nadšení a mají spoustu energie, přípravě věnovali všechno a velí jim zkušení velitelé. Ostatně, svědčí o tom i hodnocení zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitele Společného operačního centra MO generála Opaty, který 5. kontingent hodnotil jako nejlepší, který kdy přebíral do podřízenosti.

Vševojskové brigády jsou dvě, ta vaše a „čtvrtá“. A občas člověk zaslechne, že se s žateckými nemáte moc v lásce…

Upřímně, nikdy jsem nezažil, že by dvě stejné jednotky měly mezi sebou ideální vztah. V posledních letech se rivalita možná trochu zvýšila, protože zatímco před čtyřmi, pěti lety, jsme byli tím mladším bratrem, outsiderem, dnes už toho staršího v některých schopnostech doháníme. A tak je to dobře, naše malá armáda kvalitní jednotky potřebuje. Ale abych se vrátil k otázce, nepociťuji to jako závažný problém – velitel 4. brigády je můj dobrý kamarád z kurzu na brněnské Univerzitě obrany, kterého si ho nesmírně vážím, a stejně tak i spousty vojáků ze 4. brigády. A občasné zdravé soupeření má, podle mě, na kvalitu jednotky spíš pozitivní vliv. Důkazem dobré spolupráce je i současné spolupůsobení vojáků z Přáslavic a z Chrudimi u 5. kontingentu PRT v Afghánistánu.

A jaký máte vy vztah se svými vojáky?

Motto 7. mechanizované brigády je „Pokora, respekt, rozvaha“. Naši vojáci podvědomě cítí, že se jim nevěnuje taková pozornost, jako žateckým, a nahrazují to obrovským nasazením. V Čechách jsem to nikdy nezažil, ale tady, na Moravě, z lidí čerpám energii. Představte si třeba, že do pracovního procesu jsou zatahováni i členové rodiny! Leckterá manželka technika mechanizované roty má třeba větší přehled o technickém stavu BVP než její manžel… Tak jako všude, ani tady není vždycky všechno ideální, ale devadesát procent lidí jsou nadšenci a brigáda právě díky nim udělala obrovský skok kupředu. Doufám, že jim ještě nějakých pár měsíců budu velet. A až budu muset odejít, budou mi moc chybět.