Za války se tancovalo i jen několik kilometrů za frontou, vzpomíná Andrej Koba

Autor: kapitán Petr Šiler, nadporučík Marek Chovanec

„Konečně nastal den, kdy jsem 21. března 1944 vstoupil do Svobodovy armády. Brzy mne poslali do Rjazaně, to je pod Moskvou, do záložní důstojnické školy. Byl jsem zařazen na pozici velitele těžkých kulometů,“ přibližuje plukovník ve výslužbě Andrej Koba své počátky v československém vojsku.

V důstojnické škole prošli teorií válčení, ale především jim přednášeli zkušení frontoví velitelé, kteří měli čerstvé zkušenosti z nedávných bojů. Nacvičovali útoky, obranu, palebné přepady, podporu vojsk, přeskupování jednotky a vše, co by je mohlo potkat na bojišti.

Ale důstojnická škola nebyl jen výcvik, zbylo dostatek času i na zábavu, jak přibližuje tehdejší událostí Koba. „To víte, Češi byli u ruských děvčat dosti oblíbení. Za války se tancovalo i jen několik kilometrů za frontou. Lidé se chtěli bavit, mít trochu zábavy, nejčastější proto byly tancovačky a děvčat bylo hodně.“

Po úspěšném půlročním absolvování důstojnické školy, následovalo slavnostní vyřazení v Moskvě. Toho se zúčastnili společně s veliteli minometných čet, se kterými prošli všechen výcvik. „Po vyřazení nás poslali k jednotkám. Já byl přidělen jako velitel průzkumné jednotky.“

Svůj křest ohněm si mladý podporučík Koba prošel, když plnil úkoly v rámci Karpatsko-dukelské operace. „Průzkum jsme prováděli především v noci. To jsme procházeli mezi vojsky a zjišťovali pozice nepřítele. Když se stalo, že kolem procházela nepřátelská hlídka, zastavili jsme se a počkali, až se ztratí. Naším úkolem nebylo s nimi bojovat, ale přinášet zprávy a informace o terénu a nepříteli. Ty jsme pak hlásili velitelství, které si i na základě těchto zjištění, vytvářelo podrobnější přehled například o rozmístění německých jednotek a zbraní či celkový obraz o bojové situaci.“ Dalším z úkolů Kobovy jednotky bylo získávání zajatců takzvaný jazyků. „Museli jsme se proplížit mezi stanovišti protivníka, proniknout do jeho zákopů, vytipovat a zajmout některého z Němců. No, a když na někoho míříte samopalem, tak s vámi pak jde dobrovolně. Nikdy se nám nestalo, že by se pokusil utéct, nebo varovat kamarády. Každý chtěl přežít.“

Při pohledu na jedno z mnoha válečných vyznamenání, kterým je Československý válečný kříž, vzpomíná plukovník v.v. Andrej Koba na průzkumnou akci, za kterou byl touto medailí oceněn „Bylo to po našem dělostřeleckém útoku na jednu vesnici na Slovensku, kdy jsme následně prováděli průzkum dané oblasti. Zjistili jsme, že se hlavní jednotky z vesnice stáhli, na místě nechali jen nástrahy a miny. Při prohledávání vesnických stavení se nám podařilo najít raněného německého kapitána. Bůh ví proč, ho zde nechali jeho soukmenovci ležet napospas osudu. Asi ztratil vědomí a ostatní si mysleli, že je mrtev,“ přemýšlí nad důvody válečný veterán Koba. „Hned z jeho první odpovědi jsme zjistili, že se jedná o vídeňského Čecha, protože začal odpovídat srozumitelnou češtinou zkreslenou vídeňským přízvukem. Jeho první starostí bylo, jak s ním naložíme. Prosil nás, ať jej nezabíjíme, že má ženu a děti. Naším úkolem nebylo nepřátele zabíjet, proto jsme jej ošetřili a dopravili na velitelství,“ dodává skromně držitel dvou Československých válečných křížů a medaile Za chrabrost.

Pokud to situace vyžadovala, nevyhýbali se Kobovi průzkumníci ani přímému boji. Jedním z těchto úkolů bylo například obsazení dobře bráněné vesnice Zyndranowa, ležící na dnešním území Polska. „Bylo to někdy na konci září, když jsme po dělostřelecké podpoře zaútočili na Zyndranowou. Je to divný pocit, když běžíte vpřed a čekáte, co nastane. Zkušený frontový voják pozná podle zvuku, kam dopadají střely z děl, minometů, nebo kam je vedená kulometná palba. Byli i takoví, kteří se při ostřelování vůbec nekryli, protože z těžce nabytých zkušeností věděli, že je palba nezasáhne. Ale když běžíte v útoku, tak vám jen tyto zkušenosti stačit nemusí, potřebujete i trošku toho pověstného štěstí. Zyndranowou se nám podařilo dobýt. Z mé roty při útoku padli asi tři vojáci a několik jich bylo zraněno. Museli jsme však ještě celou vesnici pročesat a obsadit. Němci nechávali za sebou nejrůznější nástrahy a zaminovávali, cokoliv šlo. Jednou z jejich oblíbených nástrah byla trhavina v tabatěrce. Když vybuchla, tak vojáka obvykle nezabila, ale utrhla mu kus ruky,“ vzpomíná válečný veterán Koba na těžké chvíle.

Foto: kapitán Petr Šiler