Pardubičtí logistici zaslouženě na bedně

Uplynul přesně rok a v kanceláři vítám usměvavou čtveřici pardubických logistiků, kteří minulý týden bojovali o vítězství v nejtěžším armádním víceboji Winter Survival. Na židli postupně usedají vedoucí týmu rotmistr Karel Lepeška a kapitán tříčlenného družstva poručík Ondřej Hrabánek následováni rotným Jakubem Havlem a četařem Zdeňkem Šrolerem.

Nejen z doslechu, ale i z vašich tváří čtu, že se letošní start vydařil. V loňském i předchozím ročníku jste dvakrát v řadě obsadili nepopulární čtvrtou příčku, letos tedy konečně třetí místo a "bedna"?

O.H. Ano, je to tak (usmívá se a z tašky vytahuje pohár pro třetí nejlepší družstvo soutěže). Stálo nás to hodně úsilí jak v přípravě, tak v závodě samotném, ale konečně jsme se mohli společně postavit na stupně vítězů a vyslechnout státní hymnu před zraky ostatních účastníků a významných hostů.

Před dvaceti lety se zrodila myšlenka extrémní vojenské soutěže v horách Hrubého Jeseníku a je potřeba říci, že na kvalitě ani náročnosti se v čase rozhodně neubíralo. Jak hodnotíte účast pardubického logistického útvaru z historického pohledu?

K.L. Za první vlaštovku se dá považovat rok 2007, kdy k 14. brigádě logistické podpory nastoupil kapitán Marek Kulich, který kolem sebe začal vytvářet kvalitní tým instruktorů STP. Hned téhož roku se první z nás zúčastnili nominačního závodu společných sil v Suché Rudné, kde jsme skončili na čtvrtém místě. Tehdy jsme však ještě do hlavního závodu nenastoupili. Další rok už se jelo a bylo z toho "pouze" deváté místo. Totiž každý, kdo se závodu zúčastnil, ví, že kdokoliv závod dokončí, je vítězem. V roce 2009 se nám kvůli špatnému vybavení nepodařilo závod dokončit. Smůla nás provázela i v roce 2010, kdy jsme museli vzdát ze zdravotních důvodů. Do následujícího ročníku jsme kvůli nemoci tým ani nepostavili. První vlaštovka úspěchu přiletěla v roce 2012, kdy jsme dokončili závod na velmi slušném 4. místě. V roce 2013 proběhla velká změna v týmu, kdy stará garda uvolnila cestu mladým vojenským profesionálům. Vyplatilo se. Nováčci nezklamali a dovezli opět čtvrté místo. Letošní ročník je pro 14. pluk logistické podpory velkým úspěchem. Kluci s šedými barety stanuli konečně na stupních vítězů.

Jak tak poslouchám, dochází mi, že už se tu bavíme o jakési formě tradice a pokud se budou úspěchy nadále opakovat, dá se hovořit i o tzv. pardubickém rodinném stříbru.

J.H. Skoro se mi z toho klepou kolena, ale je potřeba říct, že s úspěchy roste i zodpovědnost. Je pravda, že mezi ostatními týmy mají v posledních letech Pardubice nejen dobrou pověst, ale i respekt soupeřů.

 Z.Š. Například před závěrečnou disciplínou skicross na sjezdovkách, kdy jsme byli na průběžném třetím místě, s minimálním odstupem od ostatních, nám moc dobře nebylo. Naštěstí jsme se domluvili, že už to prostě nemůžeme znovu pustit a podařilo se nám náskok udržet.

Pokud byste měli charakterizovat letošní ročník dvěma slovy, která by to byla?

O.H. Zkušenost a štěstí. Jsem moc rád, že mohu závodit s tak skvělým a vnitřně sladěným týmem. Prostě jsme na jedné vlně a když přijde krize, jakože jsme si letos jednu prodělali, dokážeme si pomoci a překonat vše.

J.H. Pot a štěstí. Letos jsme se ještě více zaměřili na fyzickou přípravu před závodem. Jsem rád, že ty kilometry do sjezdovek a kopců už mám za sebou. Ale vyplatilo se.

 Z.Š. Ondra a Kuba. (ostatní se smějí) Celou letošní přípravu i závod jim opakuji, ať už si najdou někoho jiného, mladšího, lepšího. Že je prostě jenom brzdím. Bohužel mi zase oni pořád opakují, ať držím ústa a makám, že prostě jiného hledat nechtějí ani nebudou.

Které disciplíny z letošního ročníku vám uvízly v paměti?

J.H. Za sebe můžu určitě jmenovat "skok smrti". Rozhodnutím týmu na mě v této survivalovině zbylo "jen" vyšplhat na skálu, zajistit se do lana a skočit 15 m volným pádem do připravené sítě, kde jsem musel sebrat poslední indicii k sestavení kódu. Škoda, že jsme tuto disciplínu nakonec nesplnili. Naštěstí jsme však nebyli ani zdaleka jediní.

 Z.Š. Pro mne byla obdobná zkouška odvahy pro změnu na 30 m vysokém smrku, na který jsme museli společně vyšplhat po zledovatělých ořezaných větvích. Vylézt až na kymácející se vrcholek, postavit se na desku a zazvonit na zavěšený zvonek, nebylo nic příjemného. Naštěstí šlo o čas, takže jsem neměl ani vteřinu na přemýšlení - co kdyby.

 O.H. Celkově musím říct, že letošní jubilejní ročník byl výběrem těch nejzajímavějších disciplín za dvacet let soutěže a velké uznání patří bezesporu pořadatelům. Opravdu jsme si to užili se vším všudy.

Tradiční otázka na závěr. Jak hodnotíte své šance pro příští ročník a na čem budete ještě pracovat?

O.H. Rádi bychom vyřešili otázku materiálního vybavení hlavně co se týče skialpového setu, abychom byli konkurenceschopní s těmi nejlepšími. Lhal bych totiž, kdybych tvrdil, že úspěch v takovémto závodě nezáleží na tom, co má závodník s sebou.

 J.H. Hodně záleží například na sněhových podmínkách a dalších okolnostech, které budou provázet jak přípravu, tak samotný závod. Přeji si, ať nám vše vyjde jako letos. Myslím, že můžu mluvit za celé družstvo, když řeknu, že se budeme snažit opět závod dokončit a necháme se překvapit umístěním.

 Z.Š. Rozhodně souhlasím s klukama. Je v tom vždy spousta proměnných, které se vykreslují s postupem času, jak se blíží onen kritický závodní týden. Taky nesmíme zapomenout, že to závisí i na Karlovi, jestli nás zase bude honit do kopců s plnýma batohama.

 K.L. To si pište, že budu! Ještě je co zlepšovat.

 

Autor: nadporučice Lucie Masaříková, foto: rotný Michael Skůra