Rok 1993 - mise UNPROFOR

Autor: Vladimír Marek

Počátky vysílání českých vojenských kontingentů do mírových operací v zahraničí a první zkušenosti z nich se vztahují k období konce roku 1990, kdy po vyhrocení situace v oblasti Perského zálivu Česká a Slovenská federativní republika poskytla do mnohonárodních sil protiirácké koalice speciální protichemickou jednotku.

Na základě dohody mezi vládou ČSFR a vládou Království Saudské Arábie byla do Perského zálivu vyslána jednotka v počtu 169 vojáků, která působila v oblasti válečného konfliktu od 15. prosince 1990 do 22. dubna 1991 v operacích „Pouštní štít“ a „Pouštní bouře“.

Dne 27. listopadu 1991 byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 721 o vyslání mírových sil OSN na území bývalé Jugoslávie do mise UNPROFOR (United Nations Protection Force). V návaznosti na to naše tehdejší federální vláda svým usnesením č. 27 z 16. ledna 1992 rozhodla o zahájení přípravy na vyslání jednotky do této mise. Ve výcvikovém středisku mírových sil OSN v Českém Krumlově se zformoval v krátké době pěší prapor o síle 500 osob a tří rot. Jeho příslušníci byli vojáci-dobrovolníci, u nichž byl předpoklad, že úkoly nasazení splní na vysoké úrovni. Čs. prapor začal operovat od dubna 1992 na území Chorvatska, v oblasti takzvané Republiky Srbská krajina, společně s francouzským a keňským praporem mírových sil OSN.

Po rozdělení České a Slovenské federativní republiky 1. ledna 1993 působil na území bývalé Jugoslávie ještě po tři měsíce společný česko-slovenský prapor. Poté, od konce dubna 1993, zde plnil úkoly v misích UNPROFOR a UNCRO samostatný prapor mírových sil OSN Armády České republiky. Původní vojenský kontingent AČR se v dubnu 1994 rozšířil tak, že celkový početní stav našich vojáků dosáhl 989 osob. Důkazem vysokých kvalit příslušníků naší armády se stalo zařazení českých důstojníků do štábů jednotlivých velitelství mnohonárodních sil operujících na území bývalé Jugoslávie.

Kromě příslušníků českého praporu působil na území Chorvatska (při velitelství sektoru Jih v Kninu) ještě samostatný chirurgický tým tvořený jednadvaceti českými vojenskými lékaři a zdravotníky, který se v červnu 1995 přemístil do Záhřebu, kde nahradil při velitelství UNCRO dosavadní americkou nemocnici. Od března 1996 (podstatně rozšířený na polní chirurgickou nemocnici) byl nasazen ve prospěch mise UNTAES ve Východní Slavonii.

Součástí našeho vojenského kontingentu pro misi UNPROFOR byli také vojenští pozorovatelé, jejichž počty, zvláště v důsledku zahájení vojenských operací v Bosně a Hercegovině, narůstaly. Celkem se práce v misích OSN na území bývalé Jugoslávie zúčastnilo 88 vojenských pozorovatelů z řad důstojníků AČR, kteří působili na území takzvané Republiky Srbská krajina, v Chorvatsku, Makedonii, v Bosně a Hercegovině i v srbsko-černohorské Jugoslávii.

Po podpisu Všeobecné rámcové mírové dohody (Daytonská mírová dohoda) v prosinci 1995 se mírové jednotky OSN UNPROFOR přeměnily na mírové Implementační síly (Implementation Force – IFOR) působící v rámci operace Joint Endeavour (Společné úsilí). Zapojení Armády České republiky do této operace – a následně pak do operace Joint Guard (SFOR) a Joint Forge (SFOR-II) – bylo výrazně novým prvkem české účasti v mírových operacích pod velením NATO.

Před osmnácti lety zahynuli během chorvatské ofenzivy „Bouře“ dva čeští vojáci, příslušníci mírových sil OSN četař Petr Valeš a rotmistr Luděk Zeman

Smrtelná „Bouře“

Na východě se objevilo doslova krvavé slunce. Začínal nový den s datem 5. srpna 1995. Minometný granát, který dopadl na pozorovací stanoviště českých vojáků Tango 23, přilétl jako blesk z čistého nebe. Doslova smršť střepin si okamžitě vybrala svou daň. Dva čeští vojáci za ni zaplatili svými životy, další tři byli zraněni. Linie chorvatských bojovníků, jako by se vůbec nic nestalo, postupovala dál. Operace „Bouře“ proti jednotkám Republiky Srbská Krajina se chýlila k svému závěru. Podívejme se ale na tento tragický okamžik v historii Armády České republiky podrobněji.

První čeští vojáci se jako součást jednotek OSN objevili na území bývalé Jugoslávie v dubnu 1992. Po rozpadu Československa měla Česká republika v misi UNPROFOR jednotku o síle zhruba pěti set vojáků. V průběhu února a března roku 1994 byl náš prapor posílen o dalších 489 osob na 958 příslušníků. Přibyla mechanizovaná, průzkumná a ženijní rota, protitanková četa a polní chirurgický tým. Prapor nadále působil na území takzvané Republiky Srbská krajina, kde střežil prostor o rozloze 1918 kilometrů čtverečních a hranici Chorvatska s Bosnou a Hercegovinou o délce kolem devadesáti kilometrů.

Rok 1995 by se dal charakterizovat jako klid před bouří. Všechny indicie nasvědčovaly tomu, že Chorvatsko se v žádném případě nehodlá smířit s existencí tzv. Republiky Srbská Krajina. Počátkem léta se situace ještě výrazně zhoršila. K původně plánované dohodě mezi Srby a Chorvaty nakonec nedošlo. Na stanovišti Tango 23, které oddělovalo srbské pozice od chorvatských, byla dislokována četa českých „modrých přileb“. Společně s dalšími vojáky sloužili na tomto stanovišti i ti, kteří se z mise domů již nevrátili, četař Petr Valeš a rotmistr Luděk Zeman.

„K prvnímu útoku došlo již počátkem května, takže jsme věděli, o co se jedná, a připravili se na to. Minometné ostřelování pro nás nepředstavovalo nic nového. Letící granát má takový charakteristický zvuk, slyšíte ho hvízdat již nějakou dobu před dopadem. Dávali jsme si na to pozor,“ říkal tehdejší zástupce velitele čety nadporučík Michal Nechvátal. „V té době jsme prožívali jistou otupělost. Nikdo nevěděl, co bude. Nikdo si nepřipouštěl, že by tam měl zůstat právě on. Ta míra rizika však byla vysoká.“

Vyhlášen rudý stupeň

Ve čtvrtek 3. srpna 1995 přišel rozkaz zvýšit počet služeb na pozorovacích stanovištích. Byla doba dovolených, a tak z původní čety se tady zdržovalo pod velením nadporučíka Jaromíra Alana jen asi patnáct vojáků.

O pouhých čtyřiadvacet hodin později byl vyhlášen nejvyšší, rudý stupeň pohotovosti. V té době ale již chorvatská vojska nastupovala do operace Bouře. V poledne se na stanoviště Tango 23 probila zhruba třicetičlenná skupina chorvatských vojáků doprovázená několika tanky. Srbové odpovídali intenzivní střelbou z minometů. O strategicky výhodnou pozici, nacházející se v nadmořské výšce zhruba dvanáct set metrů, ze které bylo možné za dobré viditelnosti dohlédnout až do vzdálenosti dvaceti třiceti kilometrů, se rozpoutala bitva.

„Naše stanoviště tvořilo demarkační čáru. Srby od Chorvatů odděloval sotva kilometrový pruh území nikoho. Měli jsme k dispozici pouze lehkou pěchotní výzbroj, tedy samopaly, kulomety a protitankové granátomety. Mohli jsme je použít pouze pro vlastní obranu. A tak jsme dostali rozkaz, abychom se stáhli do bunkru. Ten byl velice odolný, naši vojáci ho vybudovali z kontejneru, který zpevnili kládami, vše pak zasypali kameny a hlínou,“ vzpomíná podpraporčík Vladimír Osvald. „Když se k nám přiblížily první průzkumné chorvatské jednotky, vyzvaly nás, abychom nekladli odpor, prý chtějí jen přejít přes naše území. Všude kolem byl horský členitý terén. Pro Chorvaty bylo prakticky nemožné projet některé úseky s tanky. A tak postupovali po přístupové cestě přímo na nás.“

Českým vojákům nezbývalo nic jiného, než sledovat situaci a hlásit na velitelství praporu, jak Chorvaté rozvíjejí ofenzivu, a co všechno bylo při bombardování zničeno. Přímé zásahy dostalo i jejich stanoviště. Byla zničena kuchyňská buňka, místnost velitele a nádrže s vodou. Došlo k poškození i některých dalších objektů.

„Z vysílačky jsme se dozvídali, že přes ostatní úseky se již přehnala fronta a je na nich relativní klid. U nás to ale pořád bouchalo naplno,“ říká zástupce velitele čety nadporučík Milan Nechvátal. V devět hodin večer se situace konečně poněkud uklidnila. Všichni věřili, že jsou z nejhoršího již venku. Přesto nadále monitorovali situaci. Na pozorovacím stanovišti se střídali po hodině. „Ze všeho nejvíce mne zaujalo, jak dobře měli Chorvaté celou ofenzivu Bouře připravenou. Propracovali ji do nejmenších detailů. Úplně vepředu postupovaly průzkumné jednotky, za nimi šly hlavní síly. V dalším sledu se posunovaly jakési rabovací jednotky. Po nich pak již nezůstalo vůbec nic, terén byl dokonale vyčištěný,“ doplňoval podpraporčík Osvald.

První granát toho rána

V sobotu 5. srpna brzy ráno nastupoval do služby Petr Valeš. Volal na Luďka Zemana, ať sejde dolů z pozorovacího stanoviště, že ho jde vystřídat. Právě v tom okamžiku vpadlo na pozici našich vojáků několik Chorvatů. Zřejmě se tady chtěli ukrýt.

„Společně s dalšími dvěma kolegy jsem seděl bezprostředně u východu z bunkru. Slyšeli jsme rozhovor v chorvatštině, a tak jsme se rozhodli, že zjistíme, co se děje. Sotva jsme ale vyběhli ven, přilétl minometný granát, který zasáhl přímo náš bunkr. Byl to úplně první granát, který toho rána dopadl do prostoru stanoviště Tango 23. Ucítil jsem náraz do stehna. Nejdříve jsem si myslel, že mne praštil odražený kámen. Snažil jsem se dostat co nejrychleji zpátky do krytu. Výbuch ale přerušil přívod elektřiny, všude kolem byla tma. Až teprve když kluci přinesli baterky, zjistil jsem, že mám ve stehně střepinu,“ vzpomínal rotmistr Roman Čelanský. Až později zjistil, že jich bylo mnohem víc. Dvě mu lékaři vytáhli z lýtka a další tři ze stehna.

Zranění utrpěli i další vojáci. Četař Jiří Suda dostal zásah do zad. Četař Jiří Hubáček měl zraněnou nohu a ruku. Když mu vojáci sundali přilbu, pochopil, že se podruhé narodil. Měl v ní díru velkou jako pěst. Nejhůře na tom ale byli Luděk Zeman a Petr Valeš. Prvnímu z nich utrhl výbuch obě nohy nad koleny. Rozsah jeho zranění byl prakticky neslučitelný se životem. I kdyby byla kvalifikovaná lékařská pomoc přímo na místě, asi těžko by ho bylo možné zachránit. Petr Valeš přišel o ruku, další těžké střepinové poranění měl v oblasti zad. Všude bylo spousty krve. Zmítal se v hrozných bolestech. K dispozici nebyla ani ampule s morfiem, které by pomohlo zmírnit jeho utrpení. Pokusili se tedy alespoň zmírnit krvácení. „Na stanovišti nebyl žádný zdravotník. Nikdo nepočítal s tím, že bychom museli něco tak komplikovaného řešit. Během přípravy na misi v Českém Krumlově jsme probírali zdravotnickou pomoc, takže jsme se něco naučili. Snažili jsme se mu dát umělé dýchání, když jsme mu ale zmáčkli plíce, šel z něho vzduch. Bylo nám jasné, že v něm je od střepin spousta děr,“ vzpomíná Milan Nechvátal.

Marné čekání na transportér

Celou záležitost okamžitě hlásili na velitelství, žádali lékařskou pomoc. Obrněný transportér s lékařem, který jim vyrazil na pomoc, ale zadrželi Srbové. Argumentovali tím, že v minulosti prý Chorvaté několikrát využili vojenskou techniku s označením OSN k tomu, aby bez problémů pronikli do pozic protivníka. Všude kolem stále ještě zuřily boje. Nakonec po dlouhých diskusích pustili dál pěšky jen lékaře. Posádka musela opustit transportér, který zabavili i s řidičem četařem Josefem Chudobou srbští vojáci. Použili ho pro svou potřebu a odjeli s ním na neznámé místo. Řidiče propustili až po třech dnech 8. srpna. Ani sanitka, kterou vyslalo velitelství později, nedorazila na místo.

Mezitím se přelila fronta přes stanoviště Tango 23. A tak velitelství rozhodlo o tom, že budou staženi nejen ranění, ale i ostatní vojáci. „Všude kolem nás byla rozmístěna spousta min. Jednomu z řidičů se podařilo zprovoznit obrněný transportér, který vyrazil před námi. Postupovali jsme v desetimetrových rozestupech v jeho stopách. Uvědomovali jsme si, že každou chvíli může něco explodovat. Byl to nekonečný úsek,“ líčil Michal Nechvátal. Také jeden ze zraněných Rotmistr Roman Čelanský prožíval tyto okamžiky velice intenzivně. „Měli jsme na sobě jen nejnutnější oblečení a přilby. Všechno ostatní jsme zanechali na stanovišti. Až tady jsem se začal skutečně bát. Uvědomil jsem si totiž, že to, co se stalo na pozorovatelně, se může zopakovat s daleko horšími následky. Faktem je, že 5. srpna jsem se znovu narodil,“ řekl několik dní po útoku redaktoru periodika Cesta Vysočiny.

Raněné vojáky odvezli do chorvatské nemocnice v Gospiči. Zde prodělali první operaci. V okamžiku, kdy to situace dovolila, byli přepraveni do Zagrebu do americké vojenské nemocnice a odtud pak letecky do Prahy. V Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích prodělali další operace. Chorvatští lékaři jim totiž odstranili jen ty největší střepiny. I tak se ale nepodařilo zabránit trvalým následkům. Jeden z kluků má dodnes v hýždi střepinu minometného granátu velikosti palce. Je příliš blízko nervu, a tak se nedá vytáhnout. Nebezpečí, že by dotyčný mohl přestat chodit, je totiž příliš velké.

Tam u nebeských bran

Stanoviště Tango 23 bylo zcela zničené. Nezůstal tam kámen na kameni. Chorvaté dobyli území, o které usilovali, mise vojáků OSN ztratila v podstatě význam. České vojáky z tohoto stanoviště stáhli tedy do Kninu, kde byli do prosince 1995. I tam ale české zastoupení v misi OSN končilo. A tak je přesunuli do Daruvaru. „Hlídali jsme muničák, ve kterém byly uloženy zabavené zbraně. Nějaká jednotka zůstala do května či do června 1996 ještě u Zagrebu. Ale tím mise UNCRO na území Chorvatska definitivně končila,“ vybavuje si Michal Nechvátal. Od počátku roku 1996 působil nový český prapor v misi IFOR na území Bosny a Hercegoviny. Tato mise pod vedením NATO ale měla již mnohem širší mandát a také více vojenských prostředků pro jeho prosazení.

Všichni aktéři onoho srpnového víkendu roku 1995 se postupně vrátili domů. Část jich odešla do zálohy, zbytek zůstal dál sloužit v naší armádě. Rozptýlili se do všech koutů republiky.

Kamarádství zocelené společně prožitým utrpením a boji ale drželo pevně dál. Každý rok počátkem srpna se pravidelně setkávali u hrobu Petra Valeše v Rožmitále na Šumavě. Poklonili se jeho památce, popovídali si. Padlým kamarádům zahráli na kytaru a zazpívali jejich oblíbenou písničku od Michala Tučného „Tam u nebeských bran“.

Operace Bouře

Operace Bouře (chorvatsky Oluja) se uskutečnila ve dnech 4. až 7. srpna 1995. Chorvatské vojenské a policejní jednotky během ní obsadili území převážně osídlené chorvatskými Srby, na němž se rozkládal separatistický stát Republika Srbská Krajina. Společně s operací Blesk byla Bouře hlavní vojenskou akcí, jež vedla k ukončení chorvatské války za nezávislost a etnickému vyčištění území od Srbů. Během operace bylo obsazeno území o rozloze 10 400 kilometrů čtverečních (18,4 procenta celkového území současného Chorvatska). V průběhu Bouře se někteří příslušníci chorvatské armády dopustili zločinů proti srbskému obyvatelstvu, za což byli později obžalováni před haagským tribunálem. Po ukončení tažení bylo ze země vyhnáno velké množství Srbů. Podle chorvatské strany se jednalo o 90 tisíc, OSN hovoří o 150 tisících a srbské zdroje uvádějí až 250 tisíc. Po skončení války se vrátila pouze malá část srbského obyvatelstva do svých domovů.

Na chorvatské straně se kromě chorvatské armády účastnil bojů rovněž 5. sbor Armády Bosny a Hercegoviny. Srbská armáda na útok nereagovala. Rozmístěné mezinárodní jednotky do bojů a do etnických čistek nijak nezasahovaly. Během operace byly napadeny i další pozice a objekty českých jednotek. Již v pátek 4. srpna 1995 ostřelovala chorvatská armáda děly stanoviště velitelství českého praporu v Titově Korenici. Chorvatské stíhačky bombardovaly pozorovatelské stanoviště OSN, na němž byli rozmístěni čeští vojáci. Na žádost našich jednotek operovala letadla NATO nad městem Knin, v jehož okolí byly rozmístěny.

Výzva!